Srpen, okurková sezóna. Léto 2016. Realitní trh se těžce vzpamatovává z hypoteční krize. Ceny rostou pomalu, zájem o ně nic moc. To je tak, když krize srazí ceny na dno a poté začnou opět růst. Pomalu, ale rostou. A vedle toho zájemci, kteří „čekají“ na lepší ceny. Na to, až to „trochu klesne“. Na to, až bude v nabídce „něco podobného“. Na to, až… Jako bych tohle už někdy a někde slyšel.
Pan Petr, klient, kterému jsem prodával stavební pozemek, vešel jednoho letního odpoledne do kanceláře. Rozhlédl se a ještě než ke mně přistoupil, říká: „Pane Čížek, chci prodat byt.“
Jako každý makléř jsem se uvnitř zaradoval, otevřel pomyslnou lahev šampaňského a těšil se na další informace. S panem Petrem jsem měl dobrou předchozí zkušenost. A on se mnou asi také, když mi dal na stůl tuhle nabídku. Čekal jsem, co z toho bude.
„Vykoupil jsem ho v dražbě a už mi tam nějakou dobu leží.“
„Kde se byt nachází?“ ptám se klienta.
„V secesním domě, tady u kina, v Palachovce.“ odpověděl pan Petr.
V ten moment jsem otvíral už druhou pomyslnou lahev a začal zapalovat prskavky.
Ulice Palachova je jednou z nejkrásnějších ulic Litoměřic. Lemovaná zdobenými secesními domy. Jen kousek od centra a v okolí vše, co chce mít každý, kdo žije v Litoměřicích, po ruce. Této části města se pracovně říká „cihla“. Když někdo řekne, že shání byt v cihle, má buďto hodně vysoké nároky, měl by mít dostatek financí, nebo bude mít velkou smůlu. Lokalita je co do nabídky velmi, ale velmi omezená.
„Takže Palachovka, pěkné. Řeknete mi k tomu víc?“ ptal jsem se pana Petra a snažil se udržet svoji radost na uzdě.
„Vykoupil jsem ho v dražbě,“ pokračoval. „Ale musíte to vidět. Je tam pár věcí, o kterých musíte vědět, než bychom to prodávali.“
To jsem ještě netušil, co mě čeká. Hlava si ale ještě před prohlídkou utvořila idylické obrazy bytu s parketami, vysokými stropy, původními zárubněmi dveří, možná i kachlovými kamny. Top lokalita a tak dále. A to, že tahle představa byla nakonec zcela jiná, mi mělo brzy dojít.
Ještě týž den jsme navštívili byt. Čekal jsem na pana Petra před domem. Krásné secesní zdobení renovované fasády domu navazovalo na další perly v této ulici. A jako makléř jsem byl šťastný, že u takové zakázky mohu být. Jako Litoměřičan miluju tuhle část města. Jako makléř jsem šťastný za příležitost mít v této části města nabídku.
Byty jsou zde prostorné, velké. Mnohé skrývají původní prvky – parkety, zárubně, dvoukřídlé dveře, dřevěná okna se zdobnými kličkami, štuky na stropech, kachlová kamna, ornamentální dlažbu. Interiéry domů často skrývají před očima veřejnosti zdobená zábradlí, ornamentální dlažbu, štukovou výzdobu na stropech a stěnách. Tohle je přesně to, co na své práci mám rád. Když přijde taková „srdcovka“.
Vstoupili jsme do domu. A všechno výše uvedené tam bylo. Štuky, dlažba, zábradlí. Vrátil jsem se zpět do doby kolem roku 1908 a stoupal po schodech do druhého patra. Už dveře do bytu mě ale překvapily – klasické panelákové dveře. Vypadaly jako umakartové obložení panelákové koupelny. Původní dvoukřídlé vchodové dveře byly pryč. Připomínalo je jen ohraničení popraskaného zdiva z dozdívky kolem těch ošklivých panelákových dveří. Pan Petr otevřel. Elektřina nefungovala a v bytě bylo jemné šero. Vešli jsme a můj sen o úžasném secesním bytě se pomalu rozptyloval jako ochladlá pára nad hrncem. Každá zeď jinak barevná – tu okr, tu fialová, tu plakát na zdi. V každé místnosti obmalovaný nábytek, jak se nikomu při malování s ním nechtělo hýbat. Na zemi ohyzdné lino ve dvou vrstvách zakrývalo původní dlažbu.
A co víc – z bytu se linul „mírný“ zápach. K čemu to přirovnat? Pavilon opic, jehož specifickou vůni vám na druhý konec ZOO donese větřík. Nebolí do nosu ani nepálí, ale je nepříjemný. Tak přesně takový zatuchlý zápach tu byl. Stál tam v prostoru toho úžasně prostorného bytu, nechtěl se hnout, z okna jej nešlo vyhodit a domluvit se s ním na odchodné bylo nemožné. Byl zalezlý ve všem, co v bytě po původním majiteli zůstalo. Bylo tam toho hodně – starý nábytek, koberce, matrace. Na zdech plakáty, na zemi souměrný nepořádek všeho možného. Papír, oblečení, tužkové baterie, obaly od jídla a v jednom rohu na parketách dokonce výkaly od psa. Pomyslná lahev šampaňského zvětrala a zhořkla.
„No… pěkný. Co s tím chcete dělat?“ ptám se.
Pan Petr začal říkat svoji představu o tom, na jakou cenu by si rád sáhl. „Byt má skoro 136 metrů a ještě je k tomu sklep. Ten má asi 20 metrů a na půdě je taky asi dalších 40 m prostoru.“
Poslouchal jsem pozorně. Jsou to vždy zvláštní námluvy mezi klientem a makléřem, než klient přistoupí k tomu, že makléři vysloví svoji představu. V očích mají přitom takový uličnický výraz. Vypráví většinou v superlativech a vypadá to, jako když chce makléře udolat a přesvědčit ho, že ta jeho cena je ta správná. Je tomu vlastně pořád stejně. A je jedno, jestli řešíte cenu prodeje v roce 2024 nebo 2016. Pokyvoval jsem hlavou a poslouchal. V tu chvíli mi bylo jedno, kolik si řekne. Spíš než cena, na kterou mě klient připravoval jako stařené hovězí, jsem měl před očima ten nepořádek a stav bytu. A v nose stále ten zápach gorilích mláďat (ti si vás ale získají aspoň svojí roztomilostí).
„Tři miliony tři sta tisíc.“ řekl klient a vrátil mě zpět k tématu.
Vedle zápachu a nepořádku dosedl další šok z představy o ceně.
Domluvili jsme se na ceně 3 300 000 Kč (24 627 Kč za metr čtvereční). Mám pravidlo: Pokud se klientova představa o ceně blíží aspoň částečně k nějaké té nejvyšší hranici, je úkolem makléře přijít na to, jak nabídku zpracovat, aby za tu danou cenu měla aspoň zájemce o prohlídky. Z prohlídek se teprve dá jít směrem k vyjednávání.
Připravil se kontejner a odnosilo se 1,7 tuny odpadu – starého lina, nábytku, matrací, křesel, pytlů s oblečením a měkkým odpadem, dokonce i kýblů od barvy. Původní majitel byl malíř/lakýrník a všechny ty kýble s pár centimetry barvy si nechal „kdyby náhodou“.
objevila se nádherná dlažba v kuchyni a na chodbě. Z parket se po broušení ukázal krásný světlý dub. Zahájil se prodej. Dal jsem si záležet na prezentaci jako takovou zaměřenou na detail. Po pár týdnech nabídky se ale nic moc nedělo. V úvodu pár zájemců, ale většinou to skončilo stejně. „My si ještě chvilku počkáme. Je to drahé pane makléři, zkusíme se rozhlédnout jinde.“ V té době jsem využil všechny dostupné prostředky k prezentaci. Ale virtuální prohlídka, homestaging ani video prezentace to v té době ještě nebyly.
Byt vypadal lépe, ale stále mu něco chybělo. A tehdy mě to napadlo – udělat z bytu na pár dnů galerii! Místo na to bylo. Oslovil jsem přátele – malířku Alžbětu Kumstátovou, ilustrátora Marka Rubce, fotografy Miroslava Zimmera a Rosťu Krále, keramičku Lenku Holíkovou a architektonické studio BlackBack Petra Schwarzbecka, které připravilo vizualizace. V té době to byla luxusní záležitost – drahá, ale působivá.
Galerie GaPa byla otevřena na dva dny a přišlo více než 150 lidí. Pozval jsem také původní zájemce, kteří již na prohlídce byli. Atmosféra byla úžasná – obrazy, fotografie, skulptury a povídání o bytě. Lidé si mohli prohlédnout místo i umělecká díla.
Yrina a Yuriy, kteří byli předtím při běžné prohlídce váhaví, přišli znovu. „Viděli jsme, kolik lidí se zajímá o byt. To rozhodlo.“ Byt byl zarezervován hned po skončení akce. Hypotéka byla schválena těsně před Vánoci.
Galerie Palachovka ukázala, že prodej nemovitosti může být něco víc než běžná prezentace. Je to příběh, emoce a zážitek. Domov nejsou jen čtyři zdi – je to místo plné příběhů.
Podívejte se na mé další články
